Velký Silvrettský okruh

Nad ledovcem se tyčí kus skály, po kterém se jmenuje opalovací krém. Piz Buin, 3312 metrů, nejvyšší vrchol Vorarlberska. A vy mu budete spát skoro pod nohama.

Große Silvretta Durchquerung není nedělní výšlap. Je to pětidenní vysokohorský přechod z Partenen v Montafonu do Ischglu v Paznaunu, 65 kilometrů napříč pohořím, které leží na hranici Rakouska a Švýcarska. Pět tisíc metrů nahoru za pět dní. To máte v nohách skoro šest výstupů na Sněžku od hladiny moře, jenže s batohem, s převýšením rozházeným do sedel a bez jediné lanovky, která by vás vytáhla.

Silvretta má přezdívku „Blaue Silvretta". Modrá kvůli ledovcům, které jí visí mezi vrcholy a dávají téhle skupině její tvář. Jdete po hřebeni, kde se stýkají tři země a tři svazy, a spíte na chatách, které nesou jména německých měst: Tübingen, Saarbrücken, Wiesbaden, Heidelberg. Sekce Alpenvereinu je stavěly z druhého konce Evropy, aby měly svůj kus vysokých hor. Vy je teď projdete jednu po druhé.

Den za dnem to vypadá takhle. Z Partenen nahoru na Tübinger Hütte (2191 m), první noc už vysoko. Druhý den přes sedlo na Saarbrücker Hütte (2538 m), nejvýš položený nocleh celé trasy. Třetí den je koruna: Wiesbadener Hütte (2443 m) sedí na konci Ochsentalu přímo pod Piz Buinem, obklopená Silvrettahornem (3244 m) a Dreiländerspitze (3197 m). Kdo má síly, výbavu a zkušenost z ledovce, může odsud po Ochsentaler Gletscheru vyrazit na sám vrchol Piz Buinu, z chaty to jsou dvě až tři hodiny. Čtvrtý den dolů do Jamtalu na Jamtalhütte (2165 m), chatu s víc než sto čtyřiceti lety historie, deset kilometrů nad Galtürem. A poslední noc na Heidelberger Hütte (2264 m), ta stojí ve Fimbertalu (Val Fenga) na švýcarské půdě, v kantonu Graubünden, ale obhospodařuje se z rakouského Ischglu. Hranici tu přejdete, aniž zpomalíte. Nad chatou trůní Fluchthorn, jehož jižní vrchol v roce 2023 spadl při obřím skalním řícení a hora přišla o svůj nejvyšší bod.

O tom Piz Buinu ještě slovo, protože kolem něj se točí celá tahle trasa. Jméno pochází z rétorománštiny a znamená prostě „volská špička". Poprvé ho zdolali 14. července 1865, a ten samý den se na druhém konci Alp lezlo na Matterhorn. O sedmdesát let později tady jeden mladý chemik chytil na sestupu takové spáleniny, že si z toho odnesl nápad. V roce 1946 pak přišel na trh krém, který pojmenoval, jak jinak, Piz Buin. Málokterá hora má tak dlouhý stín.

Pro koho to je? Pro zdatné vysokohorské turisty, co mají nohy i hlavu na správném místě. Trasa je hodnocená jako těžká: dlouhé denní etapy, vysoká sedla, kamenitý a místy exponovaný terén, počasí, které se nahoře otočí dřív, než dopijete čaj. Výstup na samotný Piz Buin je nadstavba pro ty s ledovcovou výbavou a zkušeností, mačky, cepín, lano, znalost pohybu v ledovcových trhlinách. Kdo tohle nemá, nechá vrchol vrcholem a užije si přechod i tak.

Kdy vyrazit? Chaty Alpenvereinu tady mají letní provoz zhruba od konce června do konce září, podle sněhu a počasí. Rezervujte předem, každou chatu zvlášť, přes rezervační systém Alpenvereinu nebo přímo u hospodáře. O víkendech a v hlavní sezoně bývá plno a spát venku pod Piz Buinem není plán, je to nouze.

Pět chat. Pět sedel. Jeden vrchol, po kterém se jmenuje krém. Silvretta si vás nechá projít, ale svoje modré ledovce vám ukáže jen tomu, kdo za nimi vyšlape.